Staré odrůdy v elektronickém Bio-měsíčníku

Na stránkách Bio - měsíčníku pro trvale udržitelný život dlouhodobě uveřejňujeme v rubrice Biodiverzita informace ke starým odrůdám, jejich uchování i zkušenosti z pěstování a zabýváme se šířeji také vztahem člověka a kulturních rostlin. Po dvaceti letech vycházení „na papíře“ přešlo Bio od počátku roku 2017 na elektronickou podobu.

V jeho lednovém čísle přinášíme v článku „Semenařil jsem poprvé a sadil od semene většinu plodin taktéž poprvé“ zkušenosti pěstitelů starých plodin Gengelu z uplynulé sezony. Podrobněji jsou zmíněny okurky Od Hornádu cornišon, fazole Podkarpatský barevný a Čočkofazol ze Zašové, mák Bílý z Vysočiny a salát Ševča. Příspěvek „Adventní rozsévač“ volně navazuje na prosincové číslo 2016 („Vyšel rozsévač rozsívat semeno“) a věnuje se adventním výsevům obilí. Souborem krátkých poznámek ze světa starých odrůd a rostlin vůbec jsou nakonec „Biodiverzitní drobničky“, které umisťujeme také zde:

Biodiverzitní drobničky

Při ražbě mincí byly tyto opatřovány i jménem či značkou mincmistra odpovědného za ražbu. Vedle písmenných značek jsou známy též značky obrazové a mezi nimi i zástupci rostlinstva. Na mincích tak můžeme nalézt například lilie, růže, jetelový list, strom nebo makovici.

„Plucny“ se kdysi pěstovaly v Jižních Čechách, v okolí Mníšku u Stráže nad Nežárkou. Podle popisu pamětnice (narozena 1933) byly plucny kulaté a měly listy jako ředkve, používaly se syrové nebo tepelně upravené. Sely se v létě, po sklizni obilí, tedy asi jako strnisková plodina. Šlo pravděpodobně o krajovou odrůdu vodnice nebo ředkve, dnes nejspíše již vymřelou. Také se zde pěstoval „špergl“, který vypadá, podle lidového podání, jako „mastný svízel“. Byla to rychle rostoucí velmi nenáročná pícnina na krmení dobytka, setá také po obilí. Zde se jednalo pravděpodobně o kolenec rolní (Spergula arvensis), dříve známou ale dnes sotva užívanou pícninu.

obr. Kolenec rolní byl dříve pěstován jako nenáročná pícnina pro dobytek (foto archiv Gengelu)

Krajově různě se jmenují nejen plodiny ale i zemědělské stroje či zařízení se stejnou funkcí. Zařízení na čistění obilí proudem vzduchu a poháněné klikou se někde označovalo slovem „fukar“, jinde jako „mlýnek“ anebo se mu říkalo i „fachel“.

obr. Fukar – zařízení známé pod různými lidovými názvy (foto V. Veselý)

   O pěstování řepky olejky vydala již v r.1768 císařovna Marie Terezie „Poučení“ sledující cíl, aby si sedláci z řepky vyráběli „laciné svítivo“ a šetřili dříví, poněvadž na louče se porážely nejlepší stromy. Ale sedláci tehdy řepku neradi pěstovali pro nejistý výnos.

   V knize Babička Boženy Němcové, o které jsme podrobněji psali v Bio č. 9/2016 (viz článek Babička, její rostliny a rostliny kolem ní) se vyskytuje řada „rostlinných“ přirovnání a pořekadel. Například má oči jako charpa (=chrpa), děvče jak jahoda, jako malina, jako karafiát; (dívka) kvete jako růže, (děti) byly jako kvítí (= čistě oblečeny), zardíti se jako růže. Nalézt se zde dají také přirovnání umělá, např: „žíti svorně jako zrnka v jednom klásku“.

  Stálý kontakt s rostlinou a péče o ni, aby poskytovala užitek, lze dobře ukázat na oblíbené gengelské rodinné odrůdě - hrachu Hejzlarová. Je to cukrový hrách u něhož se pojídají celé lusky. Ty jsou bez tuhé blány (membrány) v lusku, tedy jsou na chuť jemné a křehké, příjemně nasládlé. V porostu odrůdy Hejzlarová se ale objevují i rostliny s lusky tuhými, které membránu obsahují a jako cukrový hrášek jsou nepoužitelné. Takovéto lusky je nutno odstranit (otrhat), aby nepřešly do osiva. Tedy neustále vybírat vhodné lusky, rostliny a udržovat tak odrůdu v podobě v níž je cenná.

obr. V cukrovém hrachu Hejzlarová se mezi sladkými, křehkými lusky objevují i lusky tuhé, z nichž nepoužíváme semena jako osivo. Lusk s tuhou slupkou snadno rozeznáme, je jakoby nafouklý: Na obrázku lusky v konzumní a semenné zralosti: vlevo tuhý, nedobrý - vpravo sladký, vhodný na osivo (foto P. Dostálek)

pd