‚Gabreta‘  

Odrůdu nalezl, popsal a nabízel Alenor (zahrada patrimoniálních rostlin) a předal Gengelu. Následuje popis Alenoru: ‚Gabreta‘ se bude jmenovat „nový starý“ kultivar nalezený na Šumavě. Je v průběhu popisu. Zřejmě „admirálská loď“ zahradních pozůstatků šumavských rozvalin. Většinový červený rybíz v zaniklých sídlištích (zatím asi 30 z 80 posbíraných klonů!), zůstává navíc běžně inkognito v mnoha místních zahrádkách. Botanicky snadno rozeznatelný, má mnoho pozitivních znaků (např. rudý kalich hodně brvitý od Ribes petraeum, plus medníkový val od druhu vulgare), které ho zařazují do skupiny kříženců petraeum x vulgare. Nedá se zaměnit s žádnou známou hybridní odrůdou příbuznou R. Petraeum. Je stále obklopen otázkami: - Byl šlechtěn tady, nebo dříve v Alpách a pak přivezen německy mluvícími přistěhovalci? - Jak to, že tady byl pěstován více než ‚Holandský Červený‘, když je o hodně kyselejší? Na co ho používali? - Jaká byla slovanská a germánská účast jeho šlechtění? V Křišťanově na Šumavě mu říkají „německý rybíz“. Na shrnutí těch záhad a krajové obliby mu dáváme jméno anachronické z dob, kdy se rybízy zdaleka ještě nepěstovaly: Gabreta bylo keltské jméno Šumavy. Silný, vzpřímený keř, roste pomalu, až do dvou metrů. Na rozdíl od většiny odrůd mu omlazující sestřih neprospívá: s nadsázkou lze říct, že čím je starší a vyšší, tím více plodí delší hrozny a větší bobule. Špatně se řízkuje, lépe hříží. Nejtmavší a nejkyselejší ze všech kultivarů, které známe; kvůli tomu možná zůstává často v zahrádkách nedotčený. Se stejnou vahou cukru (víc než u ‚Holandského Č.‘) je z něj i bez dodatku pektinu výborné želé nádherné rubínové barvy. Dost šťavnatý i na víno („kyselé, ale hezké“). Více informací v příloze. Kultivar je dost jednotný, množíme a zasíláme různé sudetské linie podle dostupného materiálu.